Nevaž se, važ si sama sebe

Nevaž se, važ si sama sebe

Najez se! Zhubni! Přestaň tolik jíst! Podívej se, jak vypadáš?! Objednej si salát! Nejez sacharidy! Vynechej dezert! Zkus dietu! Bože, vypadáš jako kostra! Proč se prostě nenajíš?! Vypadáš vyzáble! Vypadáš nemocně! Mužům se líbí, když je za co chytit!

( Be a lady, they said. Camilla Rainville)

Věčné ženské téma „moje váha“ aneb nikdy to není dobře.

Řeči o našich tělech vedeme neustále a automaticky. Mezi kamarádkami je to nepsaným pravidlem. Víte, jak to probíhá: „ V těch riflích si připadám tlustá“, „ hrozně jsem přibrala“, „achjo, zase jsem tak nakynula.“

Pokud jste se nikdy neprovinila žádnou z výše uvedených vět, patříte mezi menšinu. Podle průzkumů až 93% dotázaných uvedlo, že se často účastní podobných řečí o tom, „jak je kdo tlustý“.

Slova mohou mít obrovský vliv na to, jak vnímáme svou hodnotu.

Asi každá z nás slyšela věty použité v úvodu volně přeložené podle básně Camilly Rainville. Když je vidíme dohromady, uvědomujeme si jejich rozpor.

Méně řečí o tom, „jak je kdo tlustý“ a více zábavy.

Nedávno mi klientka při koučinku řekla větu: „Proč je naše společnost tak povrchní? Proč soudí, odsuzují člověka podle váhy?“ Stereotypy ve společnosti bohužel změnit nemůžeme, ale co můžeme naprosto radikálně proměnit je přístup nás samotných k sobě.

Ano, někdo nám určitě v průběhu života řekl nepříjemné věty ohledně naší postavy, ale důležité je, že my jsme jim uvěřily! My samy je držíme při životě a je jen na nás, jestli si dovolíme se s nimi vypořádat a nenechat je ovlivňovat náš život zevnitř.

Přijetí vlastního těla bez podmínek, tak jak je, je pro mnohé ženy sci-fi.  Neseme si hluboce zakořeněná přesvědčení ze svého dětství a dospívání, která se potom potvrzují v naší každodenní realitě.

Těmi prvními, kdo formují naše sebevědomí v oblasti přijetí vlastního těla jsou rodiče. Často to jsou různé rádoby vtipné nebo nenápadné komentáře pronesené od otců směrem k dcerám. Může to být problém matky, která má sama toto téma nezpracované a nevědomky jej přenese na svoji dceru, která chce dokázat mámě, že jí se povede jíst méně, nejíst…anorexie, bulimie. V současné době je častá i méně známá diagnóza ortorexie – posedlost zdravou výživou.

Toxické přesvědčení typu „Čím méně jím, tím jsem lepší.“

Při práci s klientkami, které trpěly vyšší tělesnou hmotností, jsme také došly k zajímavému faktu, že hezké vzpomínky z dětství mají vždy spojené s jídlem. Rodiče jim lásku projevovali dobrým jídlem. To by samo o sobě bylo v pořádku, kdyby přicházely hezké vzpomínky i z jinak stráveného času s rodinou, povzbuzování, objetí.

Klientka mi k tomu poznamenala „měla jsem studený odchov“. Zvlášť holčičky ve výchově jsou citlivé na porovnávání a soupeřivé prostředí zaměřené na výkon.

Většina klientek, se kterými jsem pracovala a měla sestru, nosila ze svého dětství v hlavě přesvědčení typu: „nejsem dost dobrá jako moje sestra“, „moje sestra je hezčí/chytřejší….“

Další zásadní etapou mohou být první sexuální vztahy. I v této oblasti můžeme uvěřit „tvrzením“ o sobě. Partner prohodí kritickou poznámku, která se nám může opakovaně připomínat ve stejné situaci a bere nám radost z aktuálního  prožitku.

Sama jsem typ postavy tzv. „krev a mlíko“ jsem na svoje ženské tvary pyšná. Jsem vděčná svému tělu, že mi prokazuje už 41 let věrnou službu. Jsem „ženská“ a proto si taky postesknu, že se nevejdu do riflí a že mě ten špek na břichu otravuje. I to je v pořádku, mít motivaci sportovat, zdravě jíst. Nejdůležitější je prožívat při tomto počínání RADOST.

Radovat se z pohybu, z dobrého jídla.

Každá z nás si zaslouží to nejlepší, a to i v jídle. S láskou připravené, v klidu snězené, ať už sama nebo s rodinou či přáteli.

Dobré jídlo stmeluje, hřeje.

Aby vše mohlo fungovat v harmonii, stačí se pro začátek zastavit, ztišit a uvědomit si, co mě vede k nelásce k vlastnímu tělu, jezení potají, k pocitům viny…

Přijetí svojí jedinečnosti a zapomenout na jeden ideální typ postavy.

Některé duše zkrátka potřebují více hmoty.

Je skvělé spolupracovat s výživovým poradcem, trenérem na cvičení.

První by však mělo být zastavení nad tím, co nosíme v našich hlavách.

To můžeme udělat samy nebo svoje rozhodnutí podpořit spoluprací s koučem.

Přihlaste se k odběru novinek mailem

* povinné pole